lV.

Dvéře zavřely se, žoldnéř u nich stanul, v jizbě osaměli čtyři rytíři; z kamene zdí pevných čišel chlad a vanul síňkou nevelikou na dél, na šíři,

skrovný plamen svíce plápolal a planul v poslední noc žití panu Kaplíři, v poslední noc žití panu z Michalovic, panu Dvořeckému, z Losu Otovi.

Synům starých rodů nejde věru o víc, nežli o život, jejž dát jsou hotovi pod meč smrti, která po životech lovíc na otázku mnohou snad jim odpoví.

Však již čeká venku, hledí ku orloji, dutým zrakem ve tmě zírá k rafiji, hodiny a chvíle čítá, čeká, stojí – až jim v posled stane přímo za šíjí,

až je vyzve ze všech k poslednímu boji, poslední až chvíle všem jim odbijí... Stařec vede kmeta, ze Sulevic pána, rodu Kaplířova vetchou ratolest;

hlava obou jíním věku posypána, jenom Kaplířova stříbrnější jest jako sníh, jenž v nivu čerstvě napad z rána: k zemi let ji sklání osmdesát šest.

Bohuš z Michalovic podpírá jej v chůzi, bodře pobízí jej: „Opři se jen víc, milý pane bratře – v této noci hrůzy už nás do smrti až nerozdělí nic.

Mlád jsem vedle tebe, že bych ještě Muzy vzývat mohl, zpívat písně z plných plic.“ „Díky tobě, díky, pane Bohuslave – věru těžce vleku stáří svého tíž.

Věř mi, že mám z toho potěšení pravé, že jsem o krok zase konci svému blíž. Pozdraven buď, vlídný Šimone můj, ave, žes mi na Golgatu pomoh nésti kříž!“

„Aj, ty stár, ty mlád jsi, my dva ještě děti vedle vás,“ dí Ota – „však až svitne den, pod katovým mečem hlavy až nám sletí, věk náš v jednu míru bude uveden –

až nás věčnost Páně pojme do objetí, bude všech nás život stejně krátký sen.“ Zmlkli. Kašpar Kaplíř ze Sulevic leží, údy na lavici složiv znavené,

Michalovic do tmy z okna hledí mřeží, Jindřich Ota z Losu zraky plamenné v prázdno upírá, kam jeho mysli běží, Dvořecký tich sedí jako z kamene.

Chvíle míjely, ví Bůh, jak dlouho asi orloj na zdi venku měřil času běh – z dáli zazněly vtom tiché písně hlasy. Páni zdvihli hlavy, zatajili dech,

poslouchali píseň, která těmi časy v tiš se rozléhala v starobylých zdech. Zas ty hlasy známé, které vítaly je zpěvem radnice té staré na prahu,

při nichž v statečnosti zdvíhaly se šíje, které dávaly jim novou odvahu – cítí znova zas, že hlas to bratrský je, by je posiloval tesknou na dráhu.

„Měšťané vy dobří! V žití věrní bratří – věrnými jste bratry také v skonání!“ – z Olbramovic dí a zří své druhy na tři, z nichž té chvíle nikdo hlavy nesklání:

šepcí slova písně, jasně před se patří v divném prozáření, v tichém usmání. „Co se stát nám může, je-li Bůh jen s námi, třeba pod ostří nás hnali jako brav?“ –

dále dí. „Když koho moje hlava mámí, ať ji vezme, ať se z našich těší hlav! Smrt je krátká – Bůh pak odměnu svou dá mi.“ – Z Michalovic na to praví Bohuslav:

„Nám už nic, máš pravdu, nemůže se státi – o hlavu jen přijdem. Bůh je svědkem mým, byť mi císař vzkázal, že mi statky vrátí, život daruje a ještě bohatstvím

velkým obmyslí mne – chci se toho vzdáti, volím raděj umřít, neboť jedno vím: Vím, co obmyslili straně podobojí, vím, co českým zemím, že jsou Husovy,

vím, co na nás všecko chystají a strojí – proto smrt spíš volím z ruky katovy. Neboť bylo-li kdy zle v té zemi mojí, po naší to smrti bude – Bůh to ví!

Kdyby nechali mi hlavu na mé šíji, musil bych se dívat na vše soužení, které čeká všecky, kdož v té zemi žijí, kdo zůstanou pevni, víry nezmění.

Raděj dnes než z jitra ať si krev mou pijí – nechci zřít, jak všude krev se pramení!“ „Také já jsem dávno Pána Boha prosil, by mne s tímto bídným světem rozloučil –

ale nestalo se; dál jsem hlavu nosil, Bůh chtěl, abych světu za divadlo byl, pro jeho bych pravdu zem svou krví zrosil, potupně bych skončil, když jsem čestně žil.“

Kaplíř takto mluvil na svém tvrdém loži, Jindřich Ota z Losu dál ved řeči nit: „Mám-li mečem umřít, děj se vůle boží, když chce císař krví mou trůn utvrdit.

Ne já z jeho činů, on sám účet složí, v soudný den až bude soudit Bůh svůj lid. Ale to jsem nezřel v celé světa šíři, aby čtvrtili nás, roznášeli ven,

hlavu, údy jinam – ale Bůh vše smíří. Věřím: ať jsem po všem světě roznesen, hlava v Řím a tělo v jiné země čtyři, Bůh vše zase shledá, spojí v soudný den!“

Bohuš z Michalovic v dlaně složil hlavu při Otových slovech, potom temně dí: „Jenom vědět aspoň, že jdem na popravu jako oběť, která národ probudí,

že svou krví zemi vykoupíme slávu, že, co bylo, vrátí do našich se zdí! Pak ať roznesou nás po všem světě třeba, pak ať každou čtvrť z nás ještě rozčtvrtí,

ať si krkavcům a havranům jsme chleba, jako bychom byli červům po smrti. To mne nehněte – však to mi mozek střebá, že ta oběť marna, že nás rozdrtí!...“

Ticho. Nepřispěchal nikdo s odpovědí. Ticho – dozpíván i útěšlivý zpěv. Kaplíř mlčky leží, druzí mlčky sedí, jak by tajemný k nim přiblížil se zjev:

Budoucnost to, vědí – spuštěné má hledí... Jaká tvář je za ním? Úsměv, pláč či hněv?... Ticho, dech že slyšet, který prsa zdvíhá, ticho, že je slyšet, kterak červotoč

hryže tvrdé dřevo... Plamínek se míhá... Duch se otázkami souží: Co – a proč? Svalila se na něj nejistoty tíha, potácí se, hledá, oč se opřít, oč...?

Konečně pan Kaplíř promluvil jak ze sna: „Jenom ještě myslím na ty vnuky dva; ať jim souzena je chatrč bídy těsná – jen ať každý věrnost víře zachová,

ať neslouží tomu, z jehož ruky děsná smrt nám souzena!... Buď, Pane, vůle tvá!...“ Mluvil to jak ze sna – a již sen ho jímá, spánek souzeného přijal na milost.

Tíha staroby již netíží ho... Dřímá... Vida z Michalovic, jaký přišel host ku kmetovi, šepce: „Ten, jenž hříchy snímá, dej ti sladší sen, než bude skutečnost...“