Zář slunce s vlnou pohrává si
a hřeje, svlékám svrchní šat;
vše vůkol plno letní krásy –
a u nás smutný listopad.
Zde blankyt leží v moře pláni
a s břehu myrty dýchají,
kam pozříš, všude plno zrání –
a u nás listy padají.
Tam doma smuten byl bych nyní,
stesk tísnil by mne přírody –
zde dýchám jihu dobrodiní
a v duši plno pohody.
Břeh neznámý mne dále vábí,
příbojů hra a proměna –
mně jest, jak zem ta spanilá by
jen pro mne byla určena.
Jak mne by pouze slunce plálo
a vavřín s myrtou voněly,
jak moře s břehy by si hrálo
jen pro mne v pěny úběli.
Však nejsem sám tu, kdosi jiný
tam opodál se vyhřívá –
dívka či žena, příboj stinný
kol čela se jí rozplývá.
Tvář mladá pod černými vlasy
jest bílá jako z mramoru,
horečný pohled v stínu řasy
zalétá v dálku k obzoru.
A celá bytost ozářena
jest jako světlem zásvětí –
snad v příští chvíli chorá žena
se v nekonečno rozletí...
Krok přitlumil jsem, břehem zpátky
jdu tiše s hlavou sklopenou –
jak všecko za okamžik krátký
je zasaženo proměnou!
Jak potemněly moře vody!
Oblak je náhle zhalil v šeř –
a teprv teď zřím, černé plody
že vavřín má i myrty keř.
I olivy plod v barvě smutku
mně ve chvíli té k nohám spad’ – –
Ta žena tam... Ach, vidím vskutku,
že jest i tady listopad...