Kdes octnul jsem se v temné síni;
jak v žaláři jsem trnul v hrůze,
můj horký dech zde tuhnul v jíní
a děsil jsem se vlastní chůze.
Zde mučidla a pouta, kříže
a důtky, řetězy a hřeby,
šíp, kopí, závory a mříže –
a v změti té se lebky šklebí.
I nevinné zde péro leží,
tu koruna se s mečem válí
a kniha, na níž čísti s těží:
„Řád otrokům, by poslouchali.“
A tam, toť vládce v této kobě;
bez hnutí v temném koutě sedí
jak socha, pohřížen sám v sobě,
posupným zrakem k zemi hledí.
V ret dolní zaťaly se zuby,
že potřísněn jest vřelou krví –
a v očích jaký vyraz hrubý
se usídlil v stín černé brvy!
Pěst jako v křeči hřeby svírá
a druhá kladivo již chystá –
a zdálo se mi, že, kam zírá,
zřím rozpjatého k mukám Krista...
Tich přidružil se Smutek ke mně
a v objetí jsme vyšli oba.
Zapadly dvéře – na nich v temně
jsem četl nápis: Lidská Zloba. –