Ty dlouhé letní večery,
kdy zem a slunce v políbení,
kdy ztichly zvuky veškery
a rozloučení konce není!
Jen vůně sena plní vzduch
a mírný oddech zkvetlých polí –
vše zvuky mlčí, ztichnul ruch,
ba umlklo, co v duši bolí.
A neumírá denní jas,
růžový přísvit padá do lích –
ba zdá se, k odpočinku čas
že na mez usedl kdes v polích.
Tak volně prsa zdvíhá dech,
a nechce se ti do zdí domů –
vždyť ještě láká měkký mech
a ještě vábí alej stromů.
A divná touha šíří hruď,
tak Josuem být v této chvíli –
stát slunci kázat, noci rmuť
ať k zemi víc se nenachýlí!
Vždyť ať se aspoň západ rdí
a ptáci vždy ať vzduchem víří –
a nikdy z rozpadaných zdí
ať nevyletí netopýři!