Lesy, přátelé moji! Zas se k vám unaven vracím,
ve vašem šumění táhlém se svou se bolestí ztrácím,
tuším zde píseň Věčnosti slétati ke mně v pocelu.
Široké její peruti nad hlavou šumí a šumí,
co mne kdy v duši bolelo, velkostí nesmírnou tlumí –
cítím, jak ztrácím se v písni té s života smutnými úhory,
ba že v ní mizí i země mé daleké, nejdelší obzory.
Jak jsou ty dálky zamlklé, k nimž se zrak od lesů dívá,
jak ten kraj s lidským pachtěním v modravé tÓny splývá!
Že tam je závist a nenávist, mučení duší a vraždění?
Vidím jen pruhy modravé, slyším jen hvozdů šumění.
O dobách dávno minulých temné si šeptají zvěsti:
tajemná píseň přešlosti rozchvívá ratolesti,
od sosny letí ku sosně z pradávných staletí zášeří,
až celé hvozdy hluboké v zvlněné moře rozčeří.
Duše má zmlklá písni té práškem se na křídla věsí,
chráněna perutí velkosti nad stráně vznáší se, lesy,
přes hlavu doby přítomné na křídlech zaniklé přešlosti
ulétá, letí daleko v budoucí aeony věčnosti...