Ty vody mlčící jak zapomnění,
ty vody zamlklé jak minulost!
Ó, v dálce kdesi života jest vření
a daleko se vlny jeho pění –
zde jenom lesní zvěř a pták je host.
Sem v údol se strání jen sestoupily
staleté kmeny jedlí, borovic –
a s prstem na rtech jako přelud bílý
zde Mlčení se nad hladinu chýlí,
v níž obráží se jeho tichá líc.
Jak zaklet by zde byl kus mládí země,
než člověk počal rušit její klid,
než rány seker zaduněly temně,
než divá touha, planoucí též ve mně,
jej naučila se vším zápolit...
Já usedl, kde kámen z vod se zvedá,
kam chodí pít jen unavená laň,
a zřel, jak hladina se leskne hnědá.
V tom náhle tuším, kdosi ke mně sedá
a na mou hlavu klade hebkou dlaň.
Tak měkce hladila můj vlas a čelo,
že rozplynul se na něm smutku mrak –
co dříve v stínu, vše se bíle skvělo,
a tichým štěstím vše se ve mně chvělo,
jak zářil by mně, duše má, Tvůj zrak...