Les mlčí, chvojí nezašumí,
ni ptačích písní neslyšet,
jen hvozdem nese k hlavě dumy
motýlích křídel tichý let.
Jen časem cosi borem vzdychne,
jak les by šeptnul ze snění –
pak všecko zas jak dříve ztichne
a sosny trčí v mlčení.
Jen časem zdá se ti, že slyšíš
za sebou měkké kročeje –
ty jenom dech v svých prsou ztišíš,
cit neznámý tě prochvěje.
Tak tiché jsou ty lehké kroky,
že jen je tušíš jehličím –
jdou jen jak rythmus písně sloky,
než zazní trilkem slavičím.
Zda snění vešlo hebkou patou
a za tebou jde v zápětí,
by zvábilo tě hlavou zlatou
a bílým ňadrem v objetí?
Či vzpomínka sem krokem víly
za tebou tiše přichází,
v svůj závoj ovine tě bílý,
vykouzlí dávné obrazy?
Či nedotýkajíc se země
to blíží se ti tušení,
k tvé skráni nachýlí se jemně
v neznámých citů zvlnění?...
Ty nevíš, ohlédnout se bojíš,
jen tušíš jakýs jiný svět,
své duše zření jenom zdvojíš
a čekáš, čekáš rozechvět...