Vzali knihu svatou a psali mezi řádky,
psali neunavně, a psali po staletí –
smysl slov prý temný a rozum náš je krátký,
oni otcové jsou, a my jsme jejich děti.
Vzali knihu svatou a mezi řádky psali,
každé prázdné místo již vyplněno glossou –
potom knihu svatou tak lidu čísti dali,
řkouce: V písmě čtěte, že my jsme světa osou!
Avšak sklamali se: když knihu otevřeli,
záře rozlila se, jak nebe když vzplá zoří –
svítily to řádky, jež lidu zakrýt chtěli,
svítily jak slunce, když ráno vstává z moří.
Hořela v nich láska, jež tyto řádky žila,
jež je sluncem věků, kol níž se světy točí –
zářily z nich v duši, jež v smysl jich se vpila,
nevýslovně dobré dvě tiché, mírné oči...