Lásku jsi vyšel rozsévat v žití,
těžce dřív zorav tvrdou zem –
proč ti z ní vyrostlo koukolu kvítí?
Jak je to chudé, co odměnou zvem!...
Míníš, že dobré zrno dáš v půdu,
zatím to dračí semeno –
co jsi v zem ukládal v námaze údů,
jak to pak vyrůstá změněno!
V ohromné tváři zkřivené rysy,
že se v jich písmě bojíš číst –
nad okem upíří obočí visí,
ze zraků vyšlehá nenávist.
A to jsou snů tvých nejčistších děti!
Utíkáš od nich zkrvaven,
do tajných samot duše tvá letí,
ukrýt se před dětmi v bílý den.
Ale když měsíc tváři svou zvedna
zapřádá zemi do světla –
vycházíš po špičkách, zda aspoň jedna
květina lásky ti vykvetla...