Labuti bílá na jezeře tichém,
perutí jako padlý sníh –
po Tobě toužím v sudém dni i lichém,
v stesku mne míjí sen i smích.
K jezera břehům duše moje chodí
za šera, i když zaplál den,
za Tebou pluji na své lásky lodi,
po Tobě touhou naplněn.
V hladinu vodní vesla prudce bijí,
vidinu Tvou chci dostihnout,
přitulit k Tvé se sněhobílé šíji,
na křídlech měkkých spočinout.
Krůpěje srdce nechat kanout chvíli
v závěje sněžných perutí,
zakletí Tvého pás by rozlomily,
duše má, bílá labuti!...