Povadly květy, list padá s buků,
podzimek zavzdychal v nich,
všecko je ztlumeno v barvě i zvuku –
na cestu napadal bělostný sníh.
Souvrati zchudlé, rozryté líchy,
všecko skryl kmentový šat;
zbledly v něm radosti, zbělely hříchy,
v kukle je motýl a pod zemí had.
Zapadlou cestou kráčím tou plání;
co kdysi vlnilo cit,
květem co hořelo na lukách, stráni –
pod sněhem mrtvo, a v srdci je klid.
Myslil jsem, že již navždy tak bude;
v hloubi jsem duše se chvěl,
květy když našel jsem – sněženky chudé,
naděje barvu a očisty běl.
Něžný květ, jako chýlí se ve sny,
ze sněhu kalíšek zdvih’ –
princezna z pohádky, živůtek těsný,
pod řasou zamžený pohled se mih’.
Šel jsem již cestou k prameni Lethe,
kdo mě moh’ s pěšiny svést?
Proč jsi tu vyrostl, andělský květe,
kdo tě tu vyvolal v sněhu mých cest?
Možno-li, tuchu nového jara
že by tvůj přinášel zjev?...
Oči mi zastírá lehounká pára,
teplo se rozlévá do žil a cev.
Přivírám oči – klam to snad pouhý,
znova zřím – musím se chvět:
nad bílým sněhem tu, jarní pln touhy,
bělostné sněženky nevinný květ...