Hrst květů lučních jak mé chudé žití,
jak rostou v opuštění polních cest,
jste v kytičku mně svila černou nití –
v ní tráva, pomněnka a zvonek jest.
Mých u cest chudá metlice jen roste
a vítr její laty rozchvívá,
zde vzpomínky je modré kvítí prosté
a k pokání mne zvonek vyzývá.
Toť život můj, ty květy s chvějnou travou,
jež zdobí nejvýš z rána rosy třpyt –
vy nevíte, co táhlo mojí hlavou,
když vinula jste kol nich černou nit.
Toť život můj, ty s travou polní květy,
toť moje noci jsou a moje dny –
však já je žiju s hořkostmi i vzněty
a nedal bych je za královské sny!
A nedal bych to chudých barev kvítí
ni za tropických květů kolorit –
vždyť nad nimi mně vaše oko svítí...
Dík za květy – i za tu černou nit!