Vstal. Rozechvěl se hlas, jak oko jeho tklivý,
jenž mluvil k zástupům a všady konal divy:
„Hle, to jest tělo mé, ó, všichni z něho jezte –
že ještě zejtra dám je za vás v oběť, vězte.“
Chléb lámal, rozdával, a všichni z něho jedli.
Než kdo z nich k slovu vstal, než zraků k Němu zvedli,
děl: „To jest moje krev, z té všichni pijte, drazí,
ó, zejtra za bratry se v černou hmotu srazí.
Ó, povždy k druhu druh se v lásce, bratři, viňte,
a co jste viděli, mou na památku čiňte.“
A zase lámal chléb, své tělo s nimi dělil,
pít dával z kalicha, jejž krví svojí přelil.
A pilo dvanácte, a pili z hroznů révy,
a nerozuměli synové z matky Evy,
co Mistr jejich děl – a zněly jejich řeči,
a srdce Mistrovo, to svíralo se v křeči.
Pak přišla hrozná noc a hrozné lidstva ráno,
On, rozpjat na kříži, již zvolal: „Dokonáno“ –
již oběť skončena, a slunce v mracích stálo,
nuž ite, missa est – či ještě vám to málo?....
Ba málo, Ježíši, Tvá oběť marná byla,
jen symbol ze všeho a temná slova zbyla,
jen víno v nádobách a bílé, přesné chleby
a z kovu obraz Tvůj, přibitý na kříž hřeby.
Že „na památku Tvou“ má láska vládnout světem,
že každá rána Tvá má bílým zarůst květem,
to oni nechápou, jen symbol zbyl a slova –
a proto, Kriste, přijď se obětovat znova!...