Stichl ruch města... Obrovský hřídel
denního vření nehybný stojí,
spí, co se týčilo v pýše, i co se koupalo v znoji –
v ticho mé jizby šumí, ach, šumí tisíce křídel.
Tisíce křídel, tisíce perutí
o knihy bije, o stěny, klenutí,
vyletět touží ve volné prostory,
nad střechy domů, nad věže, nad hory,
nad mraky setmělé vysoko letící,
nad sféru ovzduší k bílému měsíci,
k bílému měsíci, ku hvězdám rozsetým,
k nebesům vzývaným, k nebesům prokletým,
výše, než člověk si nebe své postavil,
kde nikdo nesmál se, v bolesti nezavyl,
dále, než dosahá člověcké ponětí,
dále, než dospějí poslední staletí,
dále, než věčnost v svém rozletu zaletí...
A já jen slyším, jak nadarmo tlukou,
nadarmo krvaví trýzní a mukou,
nadarmo třísní se ve prachu vězení,
zoufalý rozmach nic v osudu nezmění:
na střeše sedí ten nepřítel sveřepý – –
křídla se o zdi jen třepí a roztřepí...
Umírá, umírá v jizbě mé šumění tisíce křídel,
budí se čela k pýše a budí se čela k znoji –
vynášet jedny a drtiti jiné se strojí
obrovský, železný života hřídel...