Prastaré kmeny v zemi tkví,
pevně k ní přimknuty kořenů svaly –
ticha zde pokojné království,
mlkne tu vše, i co kruší a pálí.
V duši co křičí z mučidel,
napiato k torturám života katem,
volně zde kráčí v šíř i dél
s utichlou bolestí, v mlčení svatém.
Vítr jen přilétá líbat vlas,
zvlhlý a slepený znojem a krví,
do stínů lesa slunce jas
k zmučené hlavě se prodírá drvy.
Prameny čisté a studené
kamením zurčí, zvou vyprahlé rety,
obmyjí údy zbodené,
rány vše zakryjí modrými květy.
Co už se zdálo být v zásvětí,
vrátí se k duši v té blažené chvíli –
na květy lehounce přiletí
motýli duhoví, zlatí a bílí...