Zde je ta krajina, o níž jsem sníval,
dětský když se mnou byl věk,
pohádky květ když mně do snění kýval,
neznám když duši mé dravý byl příval
života zpěněných řek.
Ano, zde chodil jsem, přivřené oči,
v náručí lehounkých mdlob –
nesnil jsem, noha má zas že sem vkročí!
Vysokou travou sem stezka se točí
z dětinných, růžových dob.
Daleko za lesy ve městě zůstal
střízlivý, skutečný svět –
zde, jako ve snění dítěte vzrůstal,
nežli jsem v iluse věřiti ustal,
blankytný rozvíjí květ.
Nad tůní koruna jeho se kloní
jednou vždy za tisíc jar,
opojnou vůní až do nebes voní,
jen komu souzena, sáhnout smí po ní,
jinému vane z ní zmar.
Všecko zde vítá mne úsměvem míru,
na všem je sluneční jas;
motýl zde vzlétá a pták krouží v šíru –
myslím, že najdu zde ztracenou víru,
rozžehnu plamen, jenž zhas.
Ano, toť krajina, o níž jsem sníval,
dětský když se mnou byl věk,
pohádky květ když mně do snění kýval,
neznám když duši mé dravý byl příval
života zpěněných řek.