V kraj smutný severní stroj zanesl mě kdys,
v bezmezné prostory těch šírošírých plání,
kde bor je zakrslý, a tenká větev bříz
jen v dumě bolestné se nad ním tiše sklání.
Vše k zemi skrčeno – tak všecko zkrušil mráz;
jen zádumčivý strom, jen štíhlá bříza bílá
jak palma severu svůj výše čeří vlas
a v závoj halí se, jak mezi stromy víla.
A všecko letí zpět: ten trpasličí les,
ty břízy jeptišky, jež nad ním snad se modlí,
a bídné pastviny, a lišejník a vřes –
a na všem smutek jest, ať kde chce oko prodlí...
Stroj táhle zahvízdnul – jak nůž by břitký vnik’
tou smutnou tišinou až k srdci toho kraje,
a žalnou ozvěnou kraj poraněný vzkřik’
a okem jezera vzhléd’ k nebi, umíraje...
Nad lesy, jezery dál letěl stroje hvizd,
až někde na hruď pad’ těch lesů bez života,
kde ptáků není snad, ni tepla jejich hnízd –
kde vše jen mlčící jest, modrošedá hmota.
Jen cosi praví ti, tam v houští kdes je vlk...
A bříza nad lesy svou hlavou v dumě kývá,
zří, kraje tichý stesk (v němž jak by navždy zmlk’)
s oblohy zoufalstvím jak v šedé dáli splývá...
Teď v dálce mihla se věž „církve“ zelená...
Ach, v chudém srdci mém ten bídný kraj jest odlit,
mně k smrti smutno jest – a vzpínám ramena
k té církvi za lesy: Chtěl modlit bych se, modlit!