KORÁBY.

Modř hluboká, jež barvou Jadranu je, se proměnila v barvu ocele, od jihu vítr nepříznivý duje a nebem honí mraky setmělé.

O skaliska se vlny rozbíjejí, zpěněné šumí vzhůru po břehu – i na moři se bílou pěnou skvějí, sciroccem poháněny do běhu.

Kde ve slunci se skvěly plachty člunů, tam dnes jen bělají se skvrny pěn – dnes vítr ladí melancholje strunu, jíž dchne i obraz moře beze změn.

Zrak marně k horizontu upíná se, dnes nedýmá ni v dálce paroloď – jen moře leží tu v své chmurné kráse, jen oblohu zříš nad ním, jeho choť.

Tě jímá nekonečno, píseň moře, že ztrácíš míru pro dálku i čas, jen zříš, jak vítr tmavou pláni oře, jen příboj slyšíš hučet zas a zas...

Tak minula, ó nevím, jaká chvíle, když tam, kde zahýbá se skalní břeh, se vynořily velké plachty bílé, že obrazem tím v prsou mřel mi dech.

Lod’ jedna majestátní, druhá, třetí, tři na každé jsou mocné stožáry, jak ptáci velikáni mořem letí podivné jejich, dávné útvary.

Což obrátil se čas a letěl zpátky až v dávno uplynulá staletí? Což zanesl mne nazpět do pohádky, jež jevívala v snách se dítěti?...

Hle, koráby se blíží, blíží zdlouha, jich tvary že již oko poznává: ten zdobí na okraji modrá prouha a vpředu svaté Panny postava.

A na palubě – pravda to či zdání? – muž v černém, dávném kroji jak by stál: plášť černý, péro s baretu se sklání – toť věru benátský je admirál!...

Širokým zrakem zírám na vidění: Jsi stín? či jsme již stíny ty i já?... V tom zachvělo mnou dávné písně znění: sbor plavců zpívá „Santa Maria“...