Jak máj jsi vešla na můj luh,
mé smutné do krajiny:
vše rozkvetlo hned, voní vzduch,
kam dozřím – kopretiny!
Kam pohled oka Tvého slét,
i v kročejů Tvých sledu –
paprsků bílých vzrostl květ
a zlatistého středu.
V nich, panovnice květů Svých,
jdeš, oči láskou vzňaté –
jsi všecka v bílých paprscích
a v nich Tvé srdce zlaté...