Obzory v šedých se parách rozplývají
v krajině konce století,
co se v těch mlhavých, měkkých dálkách tají,
temně jen tušíme, jako smysl v báji,
stajené květy v poupěti.
Zelená mlha se na sněť stromu chytá
průsvitným, hebkým závojem,
země jest železem v čerstvé brázdy zryta,
duše jest oranin silnou vůní zpita,
zvlněna předtuch příbojem.
Velkého pátku chmury táhnou nebem,
na věži zvony bez hnutí,
v kostelích zastřené monstrance s bílým chlebem,
Kristovo tělo, probodané hřebem,
andělé skleslých perutí.
Krajinou tušení průvod táhne dlouhý
k věži, jež dálkou zhalena,
myslitel kmet, jako ruský mužík pouhý,
pestrý dav ubohých, neznámé pln touhy,
na konci lebka Verlaina.
Všecky je sbližuje hlad a žízeň duší
po věčném, čistém prameni –
každý z nich jinde snad nalézti jej tuší,
všichni však věří, že v konec všecky vzruší
radostné zvony vzkříšení!...