Přehršli klasů v kadeřích,
za pasem kytici vřesu.
Léto jde v záři srpnové
poli a tišinou lesů.
Ještě plá sluncem vábný zrak,
časem to zahoří v oku,
ňadra se ještě kypře dmou,
svůdná zve linie boků –
ale již někdy se zahledí,
jako by v minulost létlo,
jak by se vzpomínkou vracelo
v čas, kdy vše růžemi kvetlo.
Při tom se lehce usmívá
na lid, jenž ze žní se vrací –
zdá se však, jak by ten úsměv hrál
tichounkou resignací...