Tich jako jehně čisté vlny
jdeš, kněže dobrý, pod svým jhem,
zrak blankytný tvůj vláhy plný
a ústa s trpkým úsměvem...
Ždáš útěchu svou z Písma listů,
když rvou tě spáry ostříží,
i chápeš u evangelistů,
jak trpěl Ježíš na kříži.
A v symboly se ponořiti
tvůj utýraný touží duch...
„Hle, hostie v své běli svítí –
ó tělo, víš, žeť blízko Bůh?
Ó duchu, jásej rozechvělý
a koř se hloubce tajemství:
mým slovem v tento chléb se vtělí,
Jenž vyšel z lůna panenství!
Ó zřím Jej, jak se chýlí ke mně,
Své tváře tichou velebou
jak duši mojí kyne jemně –
ó jdu, můj Pane, za Tebou...“
– Však ve chvíli té bolest náhlá
tě strhla s božských pomezí:
to ruka vyzáblá víc stáhla
kol šíje tvojí – řetězy...
A dál jak jehně čisté vlny
jdeš, kněže dobrý, pod svým jhem,
zrak blankytný tvůj vláhy plný
a ústa s trpkým úsměvem...