Když osud tomu chtěl a moci nečisté,
by v proudech vaše krev se za svobodu lila,
ač tolik ze svých žil již pro ni dali jste –
kéž poslední to byla
již obět krvavá, kéž květy zlatisté
vám z polí vykvetou, kde reků padla síla!
Kéž pro vše příští dny byl poslední to boj,
v němž Slovan přinucen byl rozdávati rány,
smrt nejen přijímat, však nést i v cizí voj –
on, jemuž pluh a brány
jsou milejší než meč, mír nežli nepokoj,
jenž nikdy nevraždil pro cizí země lány!
Kéž klidně dál by moh’ svůj polem řídit pluh
a vůní opájet se rozrývané hlíny,
a zrní rozsévat, jím nový házet vzruch
do kypré oraniny,
by vůně života zas naplnila vzduch,
kde nyní vláčejí se temné smrti stíny!
Kéž z bojišť krvavých by věčný vyrost mír,
strom, zlatá jablka jenž v koruně své rodí,
by ptáci zpívali, kde chmurný netopýr
teď strach a hrůzu plodí,
by z oživených měst zněl souzvuk zlatých lýr
a píseň lodníků na moři s plných lodí!
By místo požáru, jenž zhoubu šíří teď,
vzplanula hranice, jež svítila by v noci
a měnila ji v den – zářivá odpověď
té černé pekla moci,
jež lidstva svobodě žalářní staví zeď,
by k slunci nemohla, jasnému svému otci...