Jaký to kazatel povstal z českého lidu! Jako když v Israel volali proroci kdys veliké jazyka moci, ostrého vidu, s neřestí trhali závoj, neskrytou bídu
stavěli před oči, hříchu ošklivý rys bez bázně osvětlovali přeostrým světlem – tak volá bez bázně k duším v plničký Betlém, tak volá k velkým i malým hlasitě on,
slyš, betlémský zvon. Jako kdys Jan, jenž se hrubou odíval koží, jehož se na poušti ozýval veliký hlas: Pokání čiňte a cesty rovnejte boží,
by mohl přijíti ten, jenž v plameny zmnoží jordánskou vodu, jíž křtím a obmývám vás – tak se on ozývá v žití našeho poušti, ze dlaně studenou vodu na hlavy spouští
a volá velikým hlasem v daleký hon, slyš, betlémský zvon! Nazvat se nebojí hadem plemeno hadí, plemeno ještěrčí bez bázně ještěrem zve,
hříšného Heroda stejně k hříšníkům řadí jako ten lid, jenž se vodou křtu jeho chladí, co na kom lživého, stejně všem do prachu rve – a když jim ukáže, jejich lež jak je holá,
velikým hlasem všecky za pravdou volá, jí aby sloužili všichni v daleký skon! Slyš betlémský zvon! A jako za Janem na poušť k Jordánu kdysi
přicházel z Judstva a z krajiny Jordánské lid, ze země bohaté ve kraj pustý a lysý, aby zde uslyšel, v čem jeho spasení visí, aby své vyznával hříchy, by se dal křtít –
za českým Janem tak chodí bohatý, chudý pod klenbu betlémské kaple seznat své bludy, léčit se slovem, jímž mocně hlaholí on, slyš, betlémský zvon!
Jak jeho slovo jest plno kouzla a síly, jakým to čarovným hlaholem zní jeho hlas! Od české Šumavy bouř v něm v této zní chvíli, vítr v něm s pahorků táborské krajiny kvílí
a zas v něm z obilí šumí zvlněný klas, tu zas v něm vltavské vody z hluboka hučí, tu zase s Boubína zurčí potoky ručí – na konec nade vším volá dumavý tón,
slyš, betlémský zvon... Plna jsou srdce té řeči, hlavy se kloní, zmocněným dechem se zvlnila stísněná hruď, po tváři z dívčího oka slza se roní
a všecky duše se v neznámém daleku honí, kam je zve kazatel mocí jakou, Bůh suď – z království Českého v jiné království blahé, jako to království naše milé a drahé,
jen že ne s tohoto světa, kde marný je shon. Slyš betlémský zvon! Bouřlivá duše v tom hlasu náhle je ticha, zlekané srdce v něm sílu zas poznává růst,
válečník rukojeť meče tiskna tu vzdychá, chudého krejčíře bázeň opouští lichá, zázračnou posilu čerpá žena z těch úst – a všichni, zeman i kramář, v podivné tuše,
královna, mateře prosté jedna jsou duše, prorockým hlasem když volá nad hlavy sklon, slyš, betlémský zvon!...
Cookies on Poetry Cove