Kahan, praotci jak prostí,
v přísném tichu semknut ret,
do katakomb minulosti
vcházím, v cesty zašlých let.
Sarkofágy v stěnách řadou,
dávné touhy, dávné sny,
opředeny tklivou vnadou –
zašlá léta, zašlé dny!
Nápisy čtu, jména, věty
při své duše kahanu –
zašlé doby, zašlé světy,
kdy k vám toužit přestanu!
Vlhko ze stěn chodeb čiší,
plíseň dýše praletá –
ale vzbouřenou krev tiší
minulost zde zakletá.
Hladí čelo dlaní hebkou
zde v té hloubce podsvětí –
jako matka nad kolébkou
když se sklání k dítěti.
Mrtví zde se hříží v dumy,
nahoře tam září svět
pro toho, kdo žít s ním umí –
sem utíká, kdo je klet...
Utíká sem z přítomnosti
s modlitbami duše své,
jako v dávnověku prostí
Ježíšovi učňové...