Cesta pokraj moře; dolů skály sestupují širokými stupni, důstojnými moře prostoru, které, když je větry z klidu vyruší a vzdují, vystupuje po nich s kypěním a šumem nahoru
a kam nedostoupí, k cestě, k piniové aleji, stříkne aspoň pěnou, tisícerou slanou krůpějí. Jdu, tou cestou váben, až kde v moři končit zdá se; skalní výběžek tam změněný směr břehu zakrývá,
na něm maják světla zeleného vypíná se – před ním, dlouho skryta, z myrtí ve slunci se usmívá kaple běloskvoucí: okna kruh jen v štítě, nad štítem siluetu zříš zvonku nevysoké klenby průsvitem.
Podvečer sem ženy chodívají v černém rouše, s růženci jdou v rukou, s polohlasnou na rtu modlitbou; cílem jejich kaple bílá na výběžku souše, poutnice v ní mizí při západu skrovnou pod krytbou.
Za nimi jsem vstoupil, ač mi zašla doba mystiky – uvnitř ovanul mne dojem nečekaně veliký. Divná svatyně to! Obraz matky Ježíšovy skrovném na oltáři v šeru kaple málem přehlížíš –
zříš, jak plní stěny obraz mnohý starý, nový, na nich místo světců lodi různých tvarů zříš, na vzbouřeném moři míhají se stěžně, komíny, pod každým z nich nápis: Ztroskotal se Anno Domini...
Člověk svému božstvu skrovný chrám tu vybudoval – zatím valné moře vítěz vniklo kaple pod střechu; člověk pod tím krovem památky svých žalů choval, v božstvu, jež si vznesl, zbožně hledaje svou útěchu –
zatím v dějích lodí, které s lidmi klesly pod vody, psal sem epopeji věčné, nekonečné přírody. Moře na obrazech vlnami se prudce vzdýmá, živel vody s větrem v obrovitém, velkém zápase,
z mračen proudy řinou, blýská se a – slyšíš – hřímá, propast otvírá se, kde dřív hora vody zvedla se, z ní zas jiná vstane jako velkolepá mohyla – příroda si vzala, co kdys do života vzbudila...
Duch v tu epopeji kaple na stěnách se hrouží, za šumění moře cítí náhle nad vše jasněji: ženy, před svým božstvem jež se modlí zde a souží, moře, jehož píseň tiše vniká sem či bouřněji,
i ti utonulí, nad nimiž se moře prostírá – všecko, vše že věčnou částkou věčného jest Vesmíra...
Cookies on Poetry Cove