Kapku deště v listí šumí,
s tichou nocí hovoří –
v měkkém obejmutí dumy
zírám oknem v nádvoří.
V jejích loktech sní se hebce,
jako v ženy objetí –
v zkolébané do snů lebce
co vše mžikem přeletí!...
Dávno rozpadaná města
s věžemi a se štíty,
k nimž nás mládí vedla cesta
růžovými úsvity.
U ní k nebi naše touhy
vyrůstají topoly –
jaký lán to cesty dlouhý
na konec až údolí!
Ale tu již cíl náš kyne,
zvou nás věže městských bran –
nedbali jsme, krev že plyne
z utržených cestou ran.
Okřáli jsme, douškem vína
palnou žízeň zkojili –
ale žádost neusíná:
dále zase o míli!
Dále z města druhou branou
neznámý nás vůdce zval –
k předu každý, zřídka stranou,
nikdo v zad se nedíval.
Houfec náš se tenčil stále,
mnohý cestou schvácen pad’ –
s bohem, bratře, nutno dále,
stihnout pyšných cílů hrad...
Kapky deště v listí šumí,
s tichou nocí hovoří –
města rozpadla se v rumy,
netoužím již v zámoří.
Netoužím již v pyšné hrady
zlatých bání, zlatých střech –
bílou chatu prosté vnady
buduji teď v pozdních snech.
Tichou chatu odloučení,
skrytou v nekonečný hvozd –
za ním bude světa vření,
minulost i přítomnost.
Co je v dlani budoucnosti,
co nám vzroste v úhoře,
viď, má ženo, tiší, prostí
dočekáme v pokoře...
Kapky v tichém dopadání
na lupenech ševelí –
prší v roli požehnání,
již jsme láskou oseli...