Jsou duše hluboké jak propasti,
tak temné za noci a temné za dne,
jež kdesi v hloubi lesů oblasti
vždy v přísné mlčení se halí chladné.
Jak černé oko hledí v nebes hloub,
jak pohled záhadný, v němž marně bádáš.
Ó, jaký duch v to temné oko stoup’?
kam toužíš, duše neznámá? kam žádáš?
Kol řady borovic jak stíny řas –
a uprostřed nich černá propast bez dna,
jíž nepronikne slunce v půldne čas,
vždy temná v hloubi jak noc bezehvězdná.
Tam nesestoupne plachá lesní zvěř,
tam ptáče nesletí ni motýl bílý –
jen nad sráz rulíku se chýlí keř
a zlověstný pták nad ním v nocech kvílí.
Co prýští na dně, co tam ukryto,
co navždycky tam, navždy pochováno?...
Zda víš, co slzí v noci prolito,
když probouzí se porosené ráno?...
Přec táhne tě to nad ten zmlklý sráz,
ač chvíš se tajnou bázní, roven stvolu –
tak „s Bohem“ světu dát a v jeden ráz
tam ke dnu tajemství se vrhnout dolů!