JSME SVOBODNI!

Slyš, duchu básníka, jenž cítil bídu milionů a v jejich povzdechu a stonu se rozezvučel zněním zvonu,

jenž v ledví proniká, by vzbudil ponížené raby, jak dávní proroci je burcoval, že nejsme slabí,

moc všech že hory zvedala by – slyš hlas náš po noci: již nejsme otroci! Již dozněl řinkot pout,

jenž provázel nás v každém kroku ne po deset, ne po sto roků a budil chabou slzu v oku i ochromoval oud –

v pout studeném a tvrdém kruhu již ruka nevězí, jenž činíval z nás národ sluhů a tažné síly v cizím pluhu –

teď z hranic k pomezí již nezní řetězy! A zní-li jejich chřest, to v pádu rozlomených na zem,

to v pádu rozdrcených rázem sil vyšších, vrahům nade srázem jež nesou trest – a zní-li tvrdém na kamení

přec ještě jejich zvuk, to volá v bílé světlo denní, že Čech již nevolníkem není, by množil vrahů pluk –

žeť konec jeho muk! Co dnes se rozlétá ven z Prahy k Šumavě i v Tatry, je hlas, že nejsme národ chátry,

že v radosti jsme všichni bratry, že bída prokletá je z našich zemí na útěku, že v světa povodni

a ve vln pěnění a vzteku již nezhynem, že po stech věků v své dlani s pochodní jsme volni, svobodni!