Jsi ty to, dítě, již jsem dávno znal,
dřív, než mě život pojal drsnou dlaní,
když v dětské postýlce jsem usínal
a ty jsi přicházela krokem laní?
Já mínil, že jsi přišla z pohádky,
v níž čaroděj tě do svých tenat lákal,
mne jímal v snech tvůj pohled přesladký –
a probudiv se, po tobě jsem plakal.
Jsi ty to, dítě, již jsem potkával,
když stezkami jsem bloudil mladých snění?
Ó, jak se v prsou zmítal srdce sval,
když za tebou jsem hleděl v roztoužení!
Tak tiše vždy jsi přešla kol mých cest,
tvůj pohled záhadně vždy utkvěl na mně –
pak musil jsem tě vidět mlhou vznést,
a marně po tobě jsem vzpínal rámě.
Jsi ty to, dítě, jejíž bílý zjev
vždy jako anděl boží mlčky stanul
při každé ženě, jejíž pro úsměv
jsem v hloubi srdce ohněm lásky vzplanul?
Když vedle ní jsem tebe čistou zřel –
květ plné, bílé růže s chudým hlohem –
vždy shasnul žár, jímž k ženě té jsem vřel,
my ruku stiskli si a řekli s Bohem!
Ó, tvůj-li zjev se vtělil v pevný tvar,
pak zůstaň při mně, neprchej mi více
a nerozplyň se v mlhu bílých par,
ať ku přísaze rozžehnu ti svíce!
A zmizíš-li mně zase, běda nám!
Pak potkám tě, až, v ruce uschlé květy,
v kraj duší budem’ kráčet, v náruč tmám...
na zmlklých ústech nevyřčené věty – –