Borovice zrůžověly
v šikmém světle západu –
s oblitými sluncem čely
půjdem, ženo, rozechvělí
u večerní náladu.
Vánek usnul již kdes v sítí,
půjdem na hráz rybníka;
hladina se v dálku svítí,
západ zvolna v žár se nítí,
ze žil dne krev uniká.
Rozlévá se po nebesích,
rybník krví naplněn –
tichý smutek utkvěl v lesích,
na mýtinkách, v drobných vřesích,
v zmlklých dálkách bez ozvěn.
Den, jenž zemřel, zvolna chladne,
měsíc lampou nad ním již –
konec, smilování žádné...
Stul se ke mně víc než za dne,
cítíš, jak jsme sobě blíž?