Jest ještě jiný svět než zemské hlíny
a jiný život nežli našich těl –
jde s námi sloučen jako naše stíny,
ač nedostižný, obláčků jak běl.
Vždy, se svým nitrem když jsme osaměli,
nás dotýká se křídlem tušení –
v něj slzou pohlížíme rozechvělí,
ať z bolesti či štěstí pramení.
Jej tušíme, když úzkost hrdlo dusí
a smutek ramenem nás ovíjí,
dráp bolesti když srdce sápe v kusy
a osud na kříž ruce přibíjí.
A tušíme jej, v drahých očí svitu
když naše zemskost mlhou rozplývá,
a zdá se nám, že plujem ku blankytu
v svět, jenž se jimi na nás usmívá...