Jeptišky chmurné po mých cestách chodí,
v závojích černých zahalené hlavy,
v černém tom rámci duši moji straší
nádech jich tváří mrtvý, popelavý.
Kostnaté ruce křečovitě spjaté
růženec ovinuje ze klokočí,
z hlubokých důlků jako žhavé uhly
příšerné na mne upírají oči.
Chvílemi zapomenu na ty zjevy:
cesty mé plny slunečního světla,
duhoví motýlové letí v duši,
která se pestří jako louka zkvetlá.
Od hrudy skřivan píseň nese k nebi,
od nebe k zemi trilky jeho prší –
s vlajícím vlasem mladá radost chodí
poli a lesy, dolem, po návrší...
V tom jak by náhle slunce zatmělo se,
příšerný stín jak terč by jeho zaleh’ –
sinavý svit mým krajem rozlévá se
po nivách, po horách i po úvalech.
Zmlkají ptáci, bázlivě se kryjí,
motýlů nočních druž v kraj vyletěla,
v úzkosti radost se skloněnou šíjí
v houštiny lesů zašla sesmutnělá.
Tísnivé ticho, mním, že v ruce času
ze sutky slyším písek padat v sutku...
Po cestě ke mně zdlouha, strašidelně
blíží se černé jeptišky mých smutků...