Kdos tiše klepal na dvéře,
já otevřel – tam žena stála
a prosila mě v důvěře;
ji černá sukně zakrývala,
vlas, šíji halil roušky běl –
ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel?
Já hledal peníz pomaten
a jako dítě oči klopil –
(ó, cítím v duši pohled ten!)...
Vše ve víně jsem včera stopil
a kdybych teď jen halíř měl! – –
Ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel?...
Je pryč, já neměl jí co dát,
„dál jděte s Bohem“, řek’ jsem prudce;
však stále vidím ji tu stát,
růžencem ovinuté ruce
a pohled, před nímž jsem se chvěl –
ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel? – – –
A náhle zřím se dítětem:
nad malým lůžkem obraz svatý,
a já se modlím chvějným rtem
v postýlce kleče, ruce spjaty...
Proč jsem se na to rozpomněl? –
Ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel?
Ach, moje Víro dětských let,
to tvůj byl mírný pohled němý –
ó, vrať se, tichá, ke mně zpět,
než unaven se schýlím k zemi,
než zhynu od smrtících střel –
ó, dej, bych v tvůj hluboký pohled zřel!...
Je pryč – a já ji odehnal!
Ó, jak jsem chudý, jak jsem bídný,
já neměl nic, co bych jí dal –
a odešel zjev její vlídný,
když jsem jí dvéře uzavřel – –
Ó, že jsem ten hluboký pohled zřel!...