Jen drápkem-li uváz', chycen je ptáček celý –
tož, volnosti dítě, pozor dej na osidla
a nezkoušej drápkem, přítelem býti chce-li
ti ptáčník, sic tvojí svobody spoutá křídla.
A marno pak bude vyhlížet z těsné klece,
kde modrá se nebe, oblaka kde se šinou,
kde osení šumí, vrby se kloní k řece –
jen píšťala nutit bude ti píseň jinou.
Jsou ptáčníci také svobody, drahé lidu,
jí osidla skrytá kladou a sítě zrádné –
však známe to, pout a otroctví známe bídu,
z níž po věky dlouhé nebylo spásy žádné.
Teď chce si kdos bráti svévolně drápku úkol
a o volnost hráti, dobytou drahou krví.
Což ptáčníka nezříš, lačně jak hledí vůkol,
jak na vábnou kořist stahuje chmurné brvy?
Být na stráži všichni, nikdo že nesmí z řady,
stát na pravdě své, dát za ni i život krátký –
toť svobody řád, jak zvítězit nad úklady.
Ten velí teď také: Zpozdilý drápku, zpátky!