Jedno jsme, byť zloba minulosti
rozdílela bratry na sta let,
dokud nové doby na předmostí
lid sám v bouři neřekl si: „Dosti!
Ruku v ruce přes most v nový svět!“
Šel tak lid, tři velcí v jeho čele;
v srdci chrabrost, v oku nadšení
spolem prošli bouří nepřítele,
vlast všech pozdravili rozechvěle –
z vůdců Slovák, žel, jen v plameni.
Od mohyly s mlčícího Bradla
dál však mluví okřídlený duch:
„Toužím, jednota by všemi vládla,
k svorné práci by se měla rádla,
bychom byli jako pevný kruh.
Jak nás vedla jedna Písma kniha,
byť náš šik byl ve dví rozdělen,
poroby když skláněla nás tíha –
tak buď snahou volných jedna rýha,
jako větví dvou jest jeden kmen.
Věřte ve Hlubinu bezpečnosti,
v nekonečný Základ vesmíra,
který oživil i vaše kosti –
věřte v sebe, v zemi, jež vás hostí,
v ducha jejího, jenž nezmírá.
Lásku mějte k smrti věrnou k sobě,
hotovi i jiné bratrem zvát,
nechtí-li se blížiti vám v zlobě.
Toť můj odkaz pro vás, větve obě:
Věřit, milovat a pracovat!“