hlavu pomazanou, Deo gratias,
pod nůž guillotiny sklonil bouřný čas,
vytryskl květ krve, k zemi padala...
Za ní jiné spadly jako stromu plod,
zem přijala děsná tato semena,
marseillesu pěla luza šílená –
smrt stírala s čela studený si pot.
Jak se časy mění, jak se mění svět!
Svobody květ vzácný z rudé krve vstal,
spolek mocných zase v zem jej zašlapal –
jiná revoluce přišla za sto let.
Stalo se to v chladné zemi severní,
kde ni slunce žhavé, ani hroznů kvas
krev nebouří v žilách; lid tam zvedl hlas,
poddaní list psali králi nevěrní:
„Vaše Veličenstvo, píšem Vám ten list,
že jste nedodržel, nač jste přísahal,
že Vás propouštíme, že náš nejste král...
Jinak buďte, prosím, naší úcty jist...“