Já nevěda, že mladost kráčí se mnou,
jsem skládal k verši verš a k rýmu rým,
však pevnina ta zůstala mi temnou,
neznámých sopek v dálce kouřil dým.
Pak raněna má mladost zkrvavěla,
já zase k rytmu jsem a rýmu sáh –
však byť v mé sloky kanula krev s čela,
mé verše nebyly, co psát jsem prah.
Já dobře cítil, že kdes v dálce chodí,
kdes za mořem, co poesií zvem –
a bárka má že není onou lodí,
jíž moh bych stihnout, co zřím v snění svém.
A když má mladost tiše dokonala,
já jist byl, písně mně již nezkvetou...
V tom duše Tvá se na mne pousmála,
já pohléd v oči Tvé – a byl jsem poetou...