Já hledal klid až za horami,
až kde se země s mořem snoubí,
za zpěněnými za vlnami,
za nezměřenou, sinou hloubí.
Na lodi dychtivě jsem vsedal,
plavil se v dál, kde slunce hoří,
daleké ostrovy jsem hledal,
ztracené v nekonečném moři.
Marně! Vždy cosi dál mne štvalo,
nutilo vsedat na loď jinou,
mořem, jež náruč prostíralo,
plavit se novou za vidinou.
Znaven jsem navrátil se k břehu,
pospíchal přes hory a doly –
doma až zastavil jsem v běhu
na tiché stezce mezi poli.
A tu jsem našel, co jsem hledal –
klid mne tu čekal po únavě:
dýmem se z chatek našich zvedal,
cvrčkem mne pozdravoval v trávě,
vlněním našich žírných polí,
šuměním našich černých lesů,
dýcháním otav po okolí,
růžovou básní ranných vřesů –
prostými zraky pohléd na mne,
mozolnou s čela setřel rukou,
co mne v dál štvalo v touze klamné,
co bylo útrapou a mukou.
Studánka čirá klid mi dává,
lokám jej žíznivýma rtoma –
v dálce, kde slunce z moře vstává,
já hledal klid... a on byl doma!