Obláček jako labuť bílý
nad okraj vyplul obzoru,
jako sen v posvěcené chvíli
tiše se vznesl nad horu.
Tichounce plyne čistým vzduchem,
a za ním jiný v zápětí –
duši mou plní divným vzruchem,
že by se vznesla v zásvětí.
S bušením srdce k nebi zírám,
sleduji bílé oblaky –
radostnou touhou náhle zmírám:
snad je to kouř z mé Ithaky!...