IX.

„Díky, otče Jene, že jste přišel ještě před okamžikem mne smrti potěšit,“ mluví Krištof Harant, „blahého že deště Páně útěchy jste duši mé dal pít!

Volno mi – jen srdce svírají mi kleště obav o choť mou, jen o ni nemám klid. O sebe již nemám strachu ani bázně, podal jste mi včera tělo Páně, krev,

jimi sílen půjdu k bráně smrti rázně, za Krista a za vlast krev dám ze svých cev – o Salomenu však duch můj pln je strázně, obcházejícího lva by nezděsil ji řev.

Není silna dosti, vrtkavost má ženy, víra její není jak dům na skále – na životě, plném rozkoší a změny, na statcích lpí její srdce nestálé.

Zda ji nepoděsí trup můj zkrvavený, ztráta statku, jehož zbude na mále? Řekněte jí, otče, tento vzkaz můj trojí: Ať zůstane věrna víře své a mé,

ať má kalich v lásce, ať se Boha bojí, ať, co slíbila mi, zrádně nezláme. Zůstane-li věrna víře podobojí, že se na věčnosti zase setkáme.

Druhé, že ji prosím, poddanému lidu aby byla matkou, nikdy macechou, robotou by jeho nemnožila bídu, aby neklnul jí chudou pod střechou;

by jed' spokojeně kůrku svou a střídu, by mu práce byla družkou, útěchou. Třetí pak, že chci, by choť má a má paní děti moje vedla v mojí víře jen,

pro památku mou ať chrání je svou dlaní, by ni jeden nebyl jinam odveden – nesplní-li to, Ó, pak že budu na ni žalovati Pánu Bohu v soudný den.

Ať mým synům také připomene časem, až je k činům vyzvou mládí plameny, ať jen dobře zváží, za čím jíti hlasem, jakým pánům sloužit duchem, rameny –

ať jen vzpomenou si při tom, jaké já jsem dosloužil se v konec trpké odměny!... Ach, můj milý Bože, v jaké země dálné, v jaká nebezpečí touha vedla mne!

Na lodi jsem křehké přeplul moře valné, vlny hrozily mne zhltit náramné, v pouště zabloudil jsem vyprahlé a žalné, v oči jsem tam zíral smrti neklamné:

Hlad zatínal ve mne zuby svoje bílé, Žízeň pálila mne horkým dechem svým, Samum pískem ve své choutce potměšilé zasypal mne, abych umřel, nežli zvím –

a já z všeho vyšel... až v své vlasti milé zhynu... Odpusť, Pane, nepřátelům mým!...“ Poutník z dálných krajů odmlčel se v řeči, jeho tváří šlehl náhle divný svit:

vidí, u stěny tam Šlik a z Bílé klečí, chleba běl jim svítí, kalicha plá třpyt, strážný žoldnéř v hruď se bije pozdálečí – k dveřím ustupuje pater jezovit.

Všecky zraky zmlkly, v náhlé ticho nezní nežli vážné slovo kněze po síni, v Páně učenníky změnili se vězni, pojednou jest žalář jejich svatyní –

není doby pro ně, přenesli se přes ni ve věčnost, jíž Bůh je v krátce zastíní... U dveří se ohléd pater jezovita, cos jej zadrželo, stanul bezděky...

Chmuří obočí: Ó, jaká síla skrytá zoceluje tyto lidi po věky? Jak tu stojí, klečí, z očí zář jim svitá, jiných, divných sluncí odblesk daleký.

Zapomněli na smrt, která na ně číhá, jež jim hlavu srazí meče ocelí, jak by se srdcí jim spadla všecka tíha: zbožně zírají jen k chleba úběli,

v očích se jim jenom zlatý kalich míhá – sladkými se kdos jich dotkl pocely. Kdo to kráčí jizbou jako přízrak bílý, jako lehká mlha, jako vánku dech?

Jeho krok jest lehčí polet nad motýlí, stín ho nepřeváží na zemi ni zdech – k vězňům přistupuje, polibkem je sílí, záři rozněcuje v jejich pohledech.

Kdosi nevýslovně dobrý, svatý, tichý, plno lásky v očích, v tichém úsměvu, kdos, jenž naklání se duší nad kalichy z Písma knihy svaté, dávných ze zpěvů,

kdosi, o němž psáno, že sňal světa hříchy umřev za něj přibit kříže na dřevu. Ohlédl se nyní jako oné noci na Petra, než kohout znova zazpíval,

pohledem, jenž k sobě vábil divnou mocí, vyčítal a káral a zas k sobě zval, pohledem, jímž mluvil o Bohu a Otci, jako když nás lásce ke všem učíval...

Nesnes toho zraku pater jezovita, oči sklopil, ruku s krucifixem vztáh proti pohledu, v němž výčitka je skryta, křížem přežehnal se, po závoře sáh –

hlava v závrati se točí jako zpita – zpátkem ustupoval přes té síně práh...