Tiše přes tvář luny táhl
sněhobílý oblak hebký –
o věčnosti myšlenka to
velké, stříbrné té lebky.
Z tváře bílé, zdá se, důlky
dívají se v černé bezdno –
kolem jako na louce jest
v přenesmírné dálky hvězdno.
Časem kolem lebky bílé
drobná létavice padne –
jako jiskru pohltí ji
bezdna hloubky černé, chladné.
Na ty hvězdy padající
myslí lebka luny bledá –
na svůj život, oheň zhaslý,
na záhubu, jež ji hledá.
Na světy, v nichž dosud hárá
oheň žhoucí, život křepký –
v nichž však ona... bez života
budoucí zří mrtvé lebky...
Na prostor, v němž všecko letí,
bez počátku, nekonečný,
který všecko, všecko zrodil,
všecko v sobě pohřbí – – věčný...
A snad v budoucnosti, k níž jest
konec našich světů lodí,
prostor zase nový život,
nové, lepší světy zrodí...