IV.

Jaké místo poetické, slečno, jste si k mládí sněním zvolila! Jaká krásná lesní idylla! Slunce, za vaši vám volbu vděčno,

čisté paprsky k vám vysílá, by vás bílou září oslavilo, by se vám v ní pohádkově snilo. Máte pravdu, z pohádky to koutek,

v němž vše změnil čarodějný proutek přírody. Hle, tento balvan žuly – jak jej změnil žití teplý dech: Smyrny kobercem se k němu tulí

dlouhých roků dílo, hebký mech, divan z něho měkčí nad východní činí v pohádkovém okolí. Zkuste, pane, nad hladinu vodní

ke mně usedněte, libo-li. Nevím, není-li to nebezpečno, k čemu zve mne líbezný váš hlas, nejste-li těch lesů vílou, slečno,

jejíž lesklý, kaštanový vlas smrtelníků poutá svobodu, nejste-li snad rusalkou té tůně, jež mne zvábí černou pod vodu

do svých zámků ve hlubiny lůně. Té však vy se nebojíte, pane, vždyť jste líčil, sotva hodina, jaký obraz na mysli vám tane,

jak vás vábí tato hlubina. Ba, dost ještě temná nebyla vám, chtěl jste mít ji ještě ztemnělou, večer přivolal jste k sosen hlavám –

takže otázku jsem nesmělou vyslovila, proč ty chmury v tváři, když přec všecko vůkol v slunci září? Již ten obraz vypustil jsem z hlavy,

jiná myšlenka mi zakmitla. Není potřeba mrak popelavý volat, aby pravda vysvitla, nade vším smrt všemocná že šíří

svoje černé křídlo netopýří. Hle, tam, jezera kde ostrý konec, dvojí leží vyvrácený kmen. Nedávná snad bouře, smrti honec,

způsobila, že byl podlomen život těchto věkovitých obrů... Promiňte, že trhám vaši nit. Jejich skon být může jiným k dobru,

v jejich smrti živný plamen skryt pro jiné zas. Ohněm tráveny v zimě teplo sálat budou do žil – nebo budou v housle změněny,

ptačí zpěv by jimi znovu ožil, kterým koruny jich jásávaly, když jim slunce paprsky se smály... Mohu, slečno, za vás pokračovat:

snad z těch kmenů bude kolébka, mladý život by se v ní moh schovat, hlavička a ručka přehebká, které budou štěstím mladé matky...

Žel však, že by mohl tentýž kmen v skrovnou rakvičku být proměněn, v které na věčnosti křižovatky mohlo by být v pláči odneseno,

k žití krátkému co probuzeno... Podivno, že nechce vám jít s čela chmura ta, jež dne vám kalí zář. Vy jste, slečno, jistě nehleděla

ještě přímo smrti tváří v tvář! Nehleděla, ač mi velmi časně do mé cesty krutě vstoupila. Nepamatuji té chvíle jasně,

kdy jsem matičku svou ztratila – ale čím dne přibývá, tím víc roditelky ztrátu pociťuji, v světější zřím záři její líc,

dávno zpráchnivělou v stínu thují... Odtud jemný závoj zamyšlení, který líce vaše halívá – ale stálým údělem vám není.

Mládí hvězda jasně zářivá, která z vašich krásných očí svítí, jindy závoj s tváře odhrnuje a pleť její čistým ohněm nítí,

který bělostností oslňuje... Jinak u mne. Hvězda moje bledne, není dalek čas, že chvíle jedné zhasne nadobro a vybledlou

vzpomínkou jen zbude mojí duši. Co vám představou jest pouze mdlou, co jen cit váš v minulosti tuší, to mne zblízka dechem ovívá.

Na mých loktech bratří umírali, zřel jsem, jak jim ruka mrazivá živý oddech krátí, oči kalí, čelo perlí potem smrtelným...

Matku slzet vidím v němém pláči, otce smát se smíchem šíleným – zas má noha za rakvemi kráčí, které pod svým víkem navždy skryly

mladá nadání a naděje... A pak sestoup otec do mohyly, než ji nové skryly závěje, k řadě svojich milovaných dětí,

které viděl pučet, růsti, kvést – a pak za haluzí ratolest rodu svého vadnout, odcházeti... Hořký byl váš úděl, bolesti

mnohé spár svůj v srdce vaše ryly, stopy hluboké v něm zůstavily – času však se zhojit poštěstí těžké rány. Zlého není hoře,

pro něž nenašel by byliny. Ve své hloubi skryje času moře, co přinesly hořké hodiny. Snad i skryje – ale zdali vrátí,

co v něm bylo jednou ztraceno? Nemyslím klas, sžatý na souvrati – vím, že tělo, jednou složeno v lůno země, ve prach, v nic tam zetlí,

hrob že nevydá, by dále kvetly, lidské květy smrtí skosené. Zda však vzkřísí květy zmařené, které kdysi v srdci vypučely,

štěstím jeho byly, radostí, na něž slétaly se tužeb včely, sladkých nadějí a žádostí – květy, které bílá ruka sila,

ale potom sama pokosila? Zdali čas kdy vrátí ztracenou, pošlapanou naději a víru – zda je možno dní, let proměnou

nalézti je zase v světa šíru? Tuším, cítím víc, než rozumím, smysl vaší řeči neradostný, jaké zbodaly vás v duši ostny.

Také utěšit vás neumím – ač bych z hloubi duše ráda chtěla chmuru těžkou setříti vám s čela... Ale myslím, že i v lidské duši

vládne věčný zákon života, jejž mé srdce všude vůkol tuší, jímž vše stále vře a kolotá. Myslím, že i ona částí vesmíra je,

v němž, co zahynulo, jiný tvar vždy zas přijímá a znovu zraje, v němžto není vládcem věčný zmar, ale jenom věčná proměna.

Ani částečka v něm ztracena býti nemůže, ni atom jeden. Březen probudí, co zkrušil leden – stejně v duši, jako pod oblohou.

Ba v té víc: cit mrtvý vzbudí nový, křídla duši dá, jež vznést ji mohou dál, než lidskými lze říci slovy... Rcete, bílý květe liliový,

sotva zkvetlý jitra pocelem – rcete, kde jste tuto moudrost pila, že i duše s hořkým údělem málem by jí ráda uvěřila?...