IV.

Až té chvíle vnučka s babou ustaranou stulily se k sobě starou nad biblí – dítě, plaché ptáče, v poupěti jest pannou, život stařenin už plamínek je mdlý.

Ale přece ještě v kahanu se kmitá věda, že jest velké záře odleskem – tvář je sic jak role věku rádlem zryta, ale oko pátrá v světle nebeském.

Za umdlené nohy běhají teď mladé, za rozchvělé ruce dívčí pracují – tělo mdlé se často v komořici krade, odkud myšlenky v dál věčnou putují.

A zde v komůrky své tísni, pološeru, světa od šaleb kam prchala a zla – po tolika letech dcery svojí dceru teprve dnes jak by byla nalezla.

Pro její co ztrátu již se nasoužila, děd že odvedl ji z víry matčiny – a hle, zde se sklání hlavička ta milá nad té víry dávný pramen rodinný!

Dověřivši jí a na závoru dveřím, nad drahou se sklání biblí Kralickou, která jí i dceři, dědům, pramateřím nesla v utrpení sílu nadlidskou.

Dívka jako ručej ženoucí se prudce, dívčina jak hbitá, lehkonohá laň – svěřila se nyní její vetché ruce, usláblému údu, spolehla se naň.

Vloživši svou hebkou v její ztuhlou ruku, v evangelickou šla za ní, slunnou dál, poslouchajíc náhle srdce svého tluku, který se jí hlasem matčiným být zdál.

Bábu s jedné strany, matčin přízrak bílý s druhé strany tušíc, bibli před sebou v zem se dala, nad níž oliva se chýlí, kudy kráčí prorok s nebes velebou.

Za ním s učedníky spěla mezi klasy, za ním k jezeru šla, za ním na horu, slyšela, jak mluvil andělskými hlasy v tichých očích lásku, v srdci pokoru.

S bábou, matky stínem k jeho nohám sedla mezi nesčíslné, lačné zástupy, viděla, jak jeho láska všecky vedla všude tam, kde člověk v bolu zaúpí.

Poslouchala, kterak chudým blahoslaví, slibuje jim tiché boží království, kterak přislibuje nasytiti davy těch, kdož lační, žízní, těch, kdož v bídě tkví.

Poslouchala, kterak učí milovati nepřátele, kteří nenávidí nás, dobrořečit jim, byť chtěli proklínati, modliti se za ně, byt nás vedli v sráz.

A když blahoslavil těm, kdož v pravdě trpí, jimž lid zlořečí, že Krista hledají – cítila, jak s očí modrých jako chrpy šupiny jí náhle k zemi padají.

Co dřív jako v mlze tušila jen temně, vyplynulo před ní jasně pojednou – jako by byl Kristus hlinou matky země oči její potřel řka: Ať prohlédnou!

Hle, zde bába její po celé své žití snahou usilovnou pravdu hledala, ta jí ve bludišti zlatou byla nití, jiných bohatství ni statků neznala.

Chuda byla jako strom je v listopadu, nikdo od ní nešel o žízni a hladu, chlebem chudé, všecky láskou krmila. Byla ticha, mírna jako holubice,

byla srdcem čistá, jakou lilji řkou – a děd přece na ni chmuřil hněvem líce, kněz ji přece nazval tuhou kacířkou. Přec jí zlořečili, mluvili zle o ní,

přec jí protivenství v cestu nakladli nedbajíce, že již nad zemí se kloní jako za jeseně stonek povadlý. A co dí zde Kristus? Člověk dobrý s klidem

z pokladu své duše dobré vynáší – zlý však jenom zlé že dávat může lidem, když jest srdce jeho zlého salaší. Ze skutků se pozná, kdo jest zlý, kdo boží,

jako po ovoci strom se poznává – neboť hroznů vinných nesbírají s hloží, aniž sladkých fíků trní vydává... Hlavu nachýlila, kněz jí v mysli tane

hněvných, mstivých očí, třeba hlásal kříž – z bible Kristus volá: Co mi říkáš, Pane, Pane, ale co jsem pravil, nečiníš? A zas bábu vidí pevné víry, stálé,

jížto protivenství žádné nezhroutí – jako dům, jenž základ hluboko má v skále, že ni povodeň jím nemůž' pohnouti... A tu, jasně vidouc, třeba oči pluly

v slzách, jež se náhle z duše vylily, objala svou bábu bílým loktem v půli, k srdci jejímu se tiskla za chvíli – k srdci, které v žití tolik vytrpělo,

že jen ona sama a s ní Bůh to ví, které jako boží andělé se stkvělo, zavírajíc v sobě boží království...