Zas o jednu illusi chudší,
a byla tak duši mé drahá!
Ach, člověk jen stále se učí –
nuž, toť tedy pravda je nahá.
Jak bělmo když s očí mi spadne,
zřím tělo jen plničké vředů,
vše bylo jen mámení zrádné,
a po kráse – dýmu ni sledu.
A umřela jako ty prvé –
jak těžce se za rakví kráčí!
Vždyť byla to dcera z mé krve –
Ó, smutno mi k slzám a pláči...
Ó, kolik jich složil jsem v zemi,
řad hrobů se přede mnou vlní –
jak těžce jsem loučil se s všemi!
Až slzami duše se plní...
Teď poslední pohřbil jsem tedy
a vrátil se mezi své stěny,
zbyl po ní již stín jenom bledý –
jak pochybné všecko jest ceny!
I vzpomínám... Duše má kreslí
si nebožky bývalé rysy –
s ní na lodi hladinu vesly
zas brázdím, jak bývalo kdysi.
A slunce zas nad námi září
a zlatí mé rusalky vlasy –
své štěstí zřím na její tváři
a smáti se z pod její řasy.
I hledím v ty úsměvné oči,
toť ony – a přec zase jiné!
i vlas, jenž se v prsténcích točí,
i slovo, jež se rtů jí plyne! ...
Můj bože! již pochyby není:
co jedna v hrob illuse siná
se spouštěla v pohřebním pění –
již v duši se zrodila jiná!