Zřel člověk ve tvář bílé luny,
a křídla duše spěla v let,
svit bílý rozchvěl citů struny
a vábil v hebkých snění svět.
Plul člověk v bílých proudech světla,
pták volný, denní tíže prost,
snil, cesta sněhobíle zkvetlá
že kyne jemu v nesmrtnost...
Vše v dálku bílo od lilijí,
a člověku je do zpěvu –
nepostřeh' hořkou ironii,
jež hrála v luny úsměvu
a pravila: Jak ve pradobě
když moje děti snily tak,
než poslední z nich zetlel v hrobě,
než z lodi mé zbyl pustý vrak!
Je po snech pyšných nesmrtnosti,
mně zbyla role mohyly –
než čas té úlohy mne zhostí
a v prostoru mne rozptýlí...