Ve snách v duši mou se oči zadívaly,
pomněnkové oči děcka naší lásky,
které dosud denní záře nepoznaly,
ani tváře matky, ani otce vrásky.
Do duše mi vnikal pohled jejich tklivý,
nevýslovně tichý, nevýslovně smutný,
který vyčítal mi, že jsem v život lživý,
v lidských strastí příval povolal je rmutný.
Lítost nepoznaná v snu mne zachvátila,
v objetí mne semkla ocelových svalů,
dech mi ubírala, do srdce se ryla –
cítil jsem, že klesám v bezdnou tůni žalu.
A ty modré oči stále pohlížely,
vyčítaly otci, že je v život zlákal –
až je náhle shasil slzí příval vřelý:
Otec modrých očí usedavě plakal...