III.

Hebkou, temnou peruť nad Prahou noc šíří, červnová noc vlahá, v oku třpyty hvězd, pohaslý den ještě na západě žíří, ještě ohlíží se v obraz Pražských Měst –

z věží vyletěli tiše netopýři, noční nebe brázdí klikatinou cest. Petřín vůní dýchá, vinice i pole, vůně plyne v sadech z květů kalicha,

do vzduchu chlad stoupá od Vltavy dole, její jezy táhle hučí do ticha, u pat vyšehradské strmé skály holé každé chvíle voda tiše zavzdychá.

Podivná noc dnešní, podivný vjezd léta! Hvězdy mají bledý, smutný jakýs lesk, v začarovaný se kruh řad vršků splétá, vůně sadů hořkne, z vody vane stesk,

pochmurně se černá Hradčan silhouetta – s úzkostí vše čeká jitra na zábřesk. Z temné hmoty domů v noc se vypínají věže nespočetné, míří výš a výš,

s otázkou se v dálku pohlížeti zdají hroty jejich, báně, jehlance i kříž, neznámý co osud pro nás ještě tají, když nám na západě slunce zhaslo již.

Jak by ke Strahovu vzhůru pohlížely, kde se kryje smutná Bělohorská pláň, kde zněl rachot pušek, těžké kusy hřměly, Čech kde klesal v hrudy, na kamenů hráň,

sláva Čech kde zhasla jako kotouč skvělý slunce, který zašel za strahovskou stráň... Podivná noc dnešní! Plné léto spěchem v kraj se blíží, který v rozkvětu jest, mlád –

a přec jak by v noc tu vlahou chladným dechem zavál od západu osmý listopad, jak by v její ticho zazníval sem echem chropot zmírajících, padlých českých řad...

Chvíle za chvílí se nocí plíží zvolna, po čase v ni temně zazní hodin ráz – celé město jímá mdloba jakás bolná, těžký sen dnes tíží staré město krás –

zem jak chvěla by se kdysi přenezdolná, v noci vlahé jak by pronikal ji mráz... Staroměstský rynk již v polotmu se noří, černé štíty domů vtínají se jen

v jasnější báň nebes, klikatinu tvoří pitvornou a plnou nenadálých změn: ten se ostře vrší, ten se v půli boří, ten jest ve vlnu, ten v skalí proměněn.

Temno na náměstí, všechna okna tmava – jenom na radnici v oknech tu tam svit, mdlý jen, třepetavý, žlutý, do krvava. Jaký to tam život ztajen jest a skryt?

Proč dnes bdí Měst Pražských zestaralá hlava, kde ruch ve dne bývá, v noci mír a klid? Podivná noc dnešní! Černé věže Týna nad mlčícím chrámem pod oblohou ční,

ale v radnici snad člověk ruce spíná, snad tam tajemná dnes mše jest půlnoční, snad tam chléb se bělá, rudne kalich vína, snad tam svatyně jest nová, poboční...

Zpěv zní jako z chrámu do nočního ticha, rozléhá se rynkem vážně, přitlumen... Kdo tak pěje, nezná, co jest bázeň lichá, víry kořenem tkví v zemi jako kmen,

po nápoji slasti v bídě nezavzdychá, mužně pije kalich, v němž je žluč a rmen... Ticho... Zmlkla píseň, světlo jen se kmitá tu tam třepetavě z oken budovy...

Ticho... Jen cos jako peruť obrovitá šumí nad náměstím, závan ledový táhne od ní rynkem, kam se snáší skryta nocí, jež, co skryla, smlčí, nepoví...