Ve výši, kam se zraky pnou
člověka ve chvílích snění,
oblaka plují tišinou,
rodí se, rostou a mění.
Synové země, jejíž dech
mateřský v lásce je zrodil,
letí tam větru na křídlech,
prostory jejich jsou podíl.
Volnější nežli ptačí rod,
lehčí než peříčko ptačí,
prostorem bloudí o závod –
stín dole cestu jich značí.
Šedé ty s bílými okraji,
ty v řízách neofitů,
za dne se v slunci koupají,
za noci v měsíčním svitu.
Ač jsou teď děti nebeské,
zem přec je přivábí ještě –
po čase na srdce mateřské
v slzách se vracejí deště...