Úplněk měsíce nad lesy svítí,
rozsévá po cestách stříbrné kvítí,
na cesty září, kde nikdo nechodí,
řeky i rybníky za nocí přebrodí.
Upjatě dívá se shaslýma očima,
bez hlasu rtoma vyzývá mrtvýma –
kdo po těch cestách kráčeli v žití,
mátožně splývají v měsíční kvítí.
Na dně kdo rybníku, na dně kdo řeky
zoufání stopili na věkův věky –
bílými mlhami vznesou se nad sítí,
bledá když měsíce záře se rozsvítí.
A k nim se z bělostných měsíčních závějí
po nitkách paprsků tichounce snášejí
duchové rodů, jež na hvězdě žily,
která teď umrlý měsíc je bílý...